narazil jsem dnes na jeden hóóódně starý text. ale neznal jsem ho. napsal ho v roce 1927 W. Livingston Larned. (toho jsem taky neznal)
přečetl několikrát a říkám si, že sem určitě patří. přál bych si, aby si ho přečetl každý rodič (každý den)…

OTEC ZAPOMÍNÁ

poslouchej synáčku: vyprávím ti, zatímco ty spíš s ručičkou zkroucenou pod tváří a já pozoruji zvlhlé kudrnky na tvém zpoceném čele. vkradl jsem se do tvého pokojíku, protože před pár minutami mnou znenadání projela mrazivá vlna, když jsem seděl v knihovně u novin. proto jsem také provinile přišel k tvé postýlce.

a předkládám ti všechno, o čem teď přemýšlím: byl jsem na tebe přísný. zlobil jsem se na tebe, když jsi se oblékal do školy – tvoje tvář se totiž sotva dotkla ručníku. vyčítal jsem ti, že sis nevyčistil boty. hněvivě jsem se na tebe obořil, když jsi některé věci rozházel po podlaze. Pokračování textu otec zapomíná →

citadelu, napsal exupéry před 68 lety.
mám rád tuto kapitolu, fakt že jo!

přikázal jsem proto povolat vychovatele a řekl jim:

„vaším úkolem není zabíjet v lidských mláďatech člověka, ani dělat z nich mravence, kteří mají žít v mraveništi. nepovažuji za důležité, bude-li člověk více nebo méně uspokojen. důležité je, bude-li více nebo méně člověkem. první pro mě není otázka, bude-li člověk nebo nebude šťasten. a nejsou pro mne důležitá tučná břicha lenivců, kteří jsou jako dobytek v chlévě.

nebudete je přecpávat prázdnými formulkami, nýbrž obrazy, které jsou nositeli struktur.

nebudete je sytit především mrtvými znalostmi. ale ukujete jim styl, aby mohli věci uchopit. Pokračování textu citadela (antoine de saint-exupéry) →

simon sinek je skvělým speakrem a dnes i autorem knih. nečetl jsem z nich sice žádnou, ale rád ho sleduju na youtube nebo TEDx. má to v hlavě srovnaný a mluví hlavně o businessu, firemní kultuře, leadershipu a motivaci.

pracuji na manažerské pozici a vedu lidi a týmy. nejednou jsem to tu zmínil, ale dnes už vidím jen zanedbatelné rozdíly mezi manažerskou pozicí v práci a doma (jakože organizujeme a řídíme domácnost). a už vůbec žádné rozdíly mezi leaderem v práci a mimo práci (to ani nejde). něco málo jsem o to již psal v článku o rodičích jako přirozených leaderech. rozhodně se nechci nikoho dotknout, ale pro vedení lidí a týmů platí podobná pravidla jako pro výchovu dětí. pokud to má fungovat, nemůžete být autokrativní despota s neukojeným egem, ale vždy součást týmu, který má jen jiné zodpovědnosti a úkoly než ostatní.

no, takže mě sinekovy myšlenky oslovují i jako rodiče a hledám inspiraci nejenom pro práci, ale i pro domácnost. a o jedné takové se chci dneska zmínit. o myšlence, jak je důležité začít s proč. Pokračování textu začínejte s proč →

nemohu se nepodělit o jeden z nejkrásnějších dní za poslední dobu :-)

poprvé byl letos státní svátek na velký pátek a tak jsme hledali program pro děti. ve hře byla zoo, ale jakmile padla zmínka, že se otevírají skály a dobrý člověk tak může najít poklad, bylo jasno.

jasno tak bylo minimálně týden a tak jsme s dětmi každý den cestou do školky (jezdíme nejčastěji vlakem) vyhlíželi z okna, kde jsou ve skálách díry a ve které by ten poklad mohl být asi nejlepší. mezi srbskem a karlštejnem je pro tyhle účely naprosto ideální okolí a tak jsme už odpočítávali dny do velkého pátku.

v pátek jsme si řekli, že vyrazíme co nejdřív ráno (aby nám poklad někdo nevzal, to dá rozum). manželka s naším nejmladším měli poslední den měsíční rehabilitační terapie a tak s námi nemohli. vyrazil jsem tedy s eliškou (6) a mikim (4) sám. cestou na vlak trochu poprchalo, ale to byly poslední kapky toho dne, takže paráda. Pokračování textu hledání pokladu na velký pátek →

přišlo to nějak nečekaně brzy. „já už bysem chtěla nějaký penízky!“, „a jak se vlastně dostávají peníze?“, „anežka má vlastní korunky…“, a podobně. jednou to muselo přijít, ale elišce je šest, mikimu čtyři a v tomto věku nás to upřímně, překvapilo. holt zpátečnický a konzervativní rodiče, co nejdou s dobou :-)

bylo třeba dát hlavy dohromady a začátkem roku nastavili nějaký systém kapesného. chci ho popsat, zmínit jak nám funguje, kde vidíme silné stránky a kde nám to vázne a rádi budeme za postřehy laskavých čtenářů, co byste případně doporučili změnit, či jak to funguje u vás.

zejména potom mě bude zajímat doba, kdy si myslíte, že by děti měly začít řešit peníze a finance obecně. kdy jim to ještě „kazí hlavu“ a kdy je „nejvyšší čas“. v tomhle vůbec netuším. pocitově je těch našich 4 a 6 let dost málo a čekal bych to až někdy na prvním stupni, ale tam jsme si už i my kupovali svačiny, no né? jak to vidíte? Pokračování textu kapesné →

stalo se to pár dní nazpět. vyzvedávám děti ze školky, všechno v pohodě, je veselo, loučíme se, usedáme do auta, rozdám krmení, aby děti vůbec přežily těch 20 minut cesty, porovnám dalších x obrázků a výtvorů, co si zase nesou domů a vyrážíme. když po chvíli, zničehonic vypálí eliška „tu“ větu:
„já už nechci chodit do týhle školky!“ a hned ještě přidá, aby bylo jasno „budu zítra s mámou a štěpíkem doma“

uff. na tohle teda reakci nemám. školku oba přece milují, občas chtějí být ráno první a velmi často vyzvedávat jako poslední, aby tam všechno stihly. tohle se mi nezdá, nikdy žádná zmínka, náznaky nebo něco takového a teď taková jednoznačnost. něco se dnes muselo stát, to je jasný. ale co máme před sebou minimálně dvacet minut v autě a pak ještě chvíli doma než dorazí manželka s nejmladším skřítkem z rehabilitace, nechce se mi ještě využít práva silnějšího „prostě půjdeš a basta“. půjdu na to tedy zatím od lesa…

 já: „aha, nechceš už hodit do hlásku“
eliška: „ne, ani do školy“
já: „ani do školy ne, tak to nám to pěkně vyšlo, takhle po zápisu“
eliška: … ticho …
já: „takže od zítřka už chceš být doma a už nikdy nechodit do hlásku. ani do školky, ani do školy“
eliška: „jo“ chvíli ticho „chci do jiné školky, najdeme nějakou, že? třeba do suchomast“
já: „hele, určitě to nějak vymyslíme. ale teď je březen a to už školky neberou. a od září máš chodit do školy, společně jsme vybrali hlásek, byla jsi na zápisu a vzali Tě. jinou školu v záloze nemáme, nepočítali jsme s tím. dost jsi mě teď překvapila a nevím ještě jak to uděláme…“
eliška: „no tak do školy potom chodit budu, ale do školky už ne. nikdy“ Pokračování textu já už nechci do téhle školky! →

chci tímto vybídnout k odvaze vystoupit z davu, k odvaze dát na svůj vnitřní pocit, co se správné (pro každého osobně), k odvaze vybočit z proudu a jít vlastní cestou a vlastním tempem, k odvaze čelit pohrdání davu a k odvaze riskovat své ego. zkrátka k odvaze dát na svůj pocit, selský rozum či intuici a dělat správné věci správě, i když to není to, co dělají ostatní.

může jít o různá témata, třeba vzdělávání dětí, přístup ke zdraví a léčení (ano, včetně očkování), přístup k technologiím, volba toho, co jíme, trávení volného času, výběru přátel, … sami si doplníte další. nicméně princip je stejný. jde o vlastní zodpovědnost. tu máte pouze Vy! i když by bylo o tolik lehčí žití, kdybychom ji neměli. vím, je to utopie, ale existují světy, kde se zodpovědnosti můžete lépe vyhnout, třeba kim-čong-un to tuším umí zařídit. a není to zas tak dávno, co jsme takový svět měli i u nás… zodpovědnost jsme rádi předali plánovačům :-/

takže možná raději zpět do světě, kde tu zodpovědnost máme, že?

přátelé, zodpovědnost za vzdělání Vašich dětí, nemá učitel. zodpovědnost za Vaše zdraví nemá lékař. zodpovědnost za Vaše zaneprázdnění nemá zaměstnavatel. ve zkratce, zodpovědnost za Vaše rozhodování máte jen Vy sami a podtrhuji, že nicnedělání nebo odkládání rozhodnutí, je také rozhodnutí. Pokračování textu odvahu! →

máme tři malé děti. 5, 4 a 2 roky. a každý si zvolil svoji strategii upoutání pozornosti rodičů (rozuměj strategii přežití), fakt že jo. být trochu odvážnější, asi by mě zajímalo, jakou strategii může zaujmout další dítě, protože mi přijde, že ti naši skřítci vyčerpali všechny existující extrémy. ale o tom nechci psát. chci psát o tom, že se nám poslední dobou začalo stávat, že jsme hodně času trávili společně nebo jen se staršími dětmi. prázdniny k tomu nabízely dost možností.

na první pohled všechno dobrý a moc jsme si to užili. na druhý pohled, ale bylo vidět, že se starší děti mezi sebou začínají víc a víc hádat (asi normálka v jejich věku), ale začaly se objevovat i další věci (jako třeba počůrávání nebo bolení bříška), které říkaly, že tak úplně v pohodě to asi nebude.

možnosti řešení nejsou už tak náročné, jako vůbec uvědomění si toho, co se tu možná děje. píšu „možná“ protože třeba je všechno jinak, kdo ví. nicméně nám přišlo, že všemi těmi společnými výlety a organizováním času jsme trochu zapomněli nechat projevit se děti samotné. nejvíc je to vidět na mikim (4), který má tu svoji strategii jinou, než třeba eliška (5), která je soutěživá a doma poměrně průbojná. rozuměj mikiho uhučí kdy se jí zamane… k tomu nám začala i školka. a i když je ta naše jedna z nejlepších v okolí, co do přístupu k dětem, jistý režim prostě platí. třeba vstávat se musí :)

řekli jsme si tak, že dětem uděláme „jejich den“. jeden v sobotu, jeden v neděli. samy si vyberou, co budou chtít dělat, jak dlouho a taky třeba s kým z rodičů. Pokračování textu mít „jen“ svůj den →

nedávno jsem byl na inspirativní manažerské přednášce na různá témata týkající se vedení lidí a práce v týmu. netajím se tím, že vedení týmu má u mě podobné principy jako výchova dětí. od vyjasnění zodpovědností (mantinelů) po právo dělat chyby. není to samozřejmě jedna k jedné, ale ne-nevýznamná podobnost tam pro mě je.

proto na přednáškách, školeních, youtube videích nebo z knížek tohoto typu mám poznámky dvojí. jednak jak si vedu jako manažer a co bych měl změnit. a jednak jak si vedu jako rodič a co potřebuji změnit / vyzkoušet na této rovině.

a zrovna nedávno jsem absolvoval takový půlden a odnesl si z něj nemálo postřehů. zaujali mě trpaslíci… Pokračování textu máte doma trpaslíka? →

ideální doba napsat něco o vánočních dárcích. o vánocích jsme pořídili několik dárků, které vypadaly jako super zajímavé a rozvojové a prostě ty nejlepší možné pro děti. fakticky se zatím uchytil jen jeden z nich, ale o to víc, než jsme očekávali.

vlastně, je už několik měsíců po vánocích a tuto netradiční knížku čteme asi počtvrté (vždy kapitolu až dvě před spaním) a pokaždé umí nabídnout něco nového. není to jako s ostatníma pohádkama, co čteme víckrát, kde mi přijde, že s každým dalším čtením je cílem dětí naučit se další kus pohádky nazpaměť. tady ne, tady se vždycky těší, že budou moci odpovídat a být součástí příběhu. a já se těším, že vymyslím nové otázky a taky se o těch našich skřítcích dozvím něco nového.

Pokračování textu povedený vánoční dárek →